Saša Uhlová: Manuál k rozhovoru s rasistom

Protiromský rasismus v České republice vzrůstá a nemá smysl proti němu bojovat. Argumentace přichází vniveč a nekonečné diskuze roztrpčují všechny diskutující. Je třeba zamýšlet se spíše nad příčinami těchto nálad. (...)

Mezi nesplněnými resty a množící se nezodpovězenou komunikací mě od podzimu snad nejvíc trápí dopis, který mi napsala kamarádka z Brna: „Dělám teď po celé ČR přednášky o integraci cizinců a vždy se to zvrhne, byť o tom vůbec nemluvím, v útok na Romy. Zatím kličkuju, myslím, že celkem dobře střely vybírám, ale moc té problematice nerozumím. Nemáš nějakou literaturu, článek apod.? Musím vymyslet strategii, kterou jim podám. Taková ta historie, odkud co atd. je na nic. Potřebuju současnost. Proč dávky, kde je chyba… Nemáš, prosím, něco? Dost čerpám ze Závodu ke dnu a takových těch obecných věcí. Jinak, můžu zcela otevřeně říct, že se schyluje ke katastrofě. Nadává se na Cikány v tramvaji, všude, ale v těch školách, to je hrůza. Je to časovaná bomba. Co budeme dělat?”

Trápí mě to proto, že na to vlastně neumím odpovědět. Diskutovat o Romech a rasismu jsem začala se svou babičkou, když mi bylo jedenáct let. S nějakými Romy jsem se tehdy už sice znala, hráli jsme si v parku, chodili jsme společně do školy, ale nevěděla jsem, že jsou to Romové, neviděla jsem to, nebyla jsem k tomu vedená, vystupovala jsem tedy z pozice teoretika.

Babička však začínala své věty obraty, které mě již tenkrát svou nelogičností rozčilovaly. Nejsem rasistka, ale… Nejsou všichni stejní, ale… Od té doby jsem v této disciplíně měla být pocvičena tak, že bych vlastně měla být světovou šampionkou. Během studií romistiky na to přišla řeč tisíckrát, ale já to stále neumím.

Možná je zásadní chyba v tom, že hážeme všechny ty, kteří nemají rádi Romy, do jednoho pytle. Přitom jsou někteří z nich přesvědčení rasisté, kteří věří, že Romové patří k jiné, nižší rase, jiní mají jen podvědomý strach, další udělali špatnou osobní zkušenost, kterou zobecňují, jiní žádné zkušenosti nemají, jen reprodukují moderní pověsti, další jsou z různých důvodů nešťastní a trochu jim pomáhá, když si vzájemně posílají „zaručené“ zprávy o tom, že Romové pobírají nějaké extra dávky a mají nějaké výhody, které ostatní nemají. A pak jsou tu lidé, kteří trpí existenčními starostmi a narůstá v nich oprávněný vztek, který je třeba někam směrovat… Každý takový člověk potřebuje mluvit o něčem jiném.

Rozhodně nemá smysl obviňovat spoludiskutujícího z toho, že je rasista. Člověk označený za rasistu se cítí obyčejně dotčen. Rasismus nefunguje jako analytická kategorie, nýbrž jako nadávka. A diskuze se následně zablokuje tím, že dotčený vymýšlí nejrůznější argumenty, proč rasistou není. Může to nabrat až groteskní podoby, jako se to stalo Jiřímu X. Doležalovi, který napsal článek Česko NENÍ rasistická země!, v němž dovozuje na základě ankety MF Dnes, že Češi nejsou rasisté, protože je pro ně „přijatelnější, aby jejich prezidentem byl výkonný Japonec nebo svědomitý Žid, než neschopný a zkorumpovaný Čecháček.“ Ne, to není zdařilá parafráze starého vtipu, ve kterém si spolu povídají ředitel newyorské a moskevské filharmonie. Ředitel té moskevské říká: „My vůbec nejsme rasisté. U nás ve filharmonii máme přesně 27 Židů. Kolik Židů máte ve filharmonii vy?“ Ředitel newyorské se zamyslí a povídá: „A víte, že ani nevím?“ Jiří X Doležal to myslel zcela vážně (elegantně pominul skutečnost, že popularita Tomio Okamury stojí zejména na protiromském rasismu), stejně jako všichni ti, kteří nadávají na Romy a jako důkaz své nezaujatosti předkládají tu svou jednu slušnou romskou rodinu, kterou znají.

Argumenty se dají použít nejrůznější. Zajímavé třeba je, jak se ukázalo, že romské děti, které chodí do školy ve Velké Británii jsou úspěšné, byť byly v České republice zařazovány do zvláštních škol. Nebo tím, že charakteristiky, které jsou obecně připisovány Romům, jsou většinou vlastní skupinám a osobám ohroženým sociálním vyloučením, které se ovšem netýká zdaleka Romů všech a už vůbec ne výhradně jich.

Čítajte viac

Saša Uhlová

13. 1. 2012
 

© Vydavatelství Referendum, s.r.o., 2012
Článok uverejnil 13. 1. 2012 o 7:55 portál Deník Referendum v rubrike Domov.