Když se ženy cítí jako podvodnice

01/03/2017 | Publicistika, Tipy redakcie, Top

A2larm.cz

Ačkoli vysokoškolského vzdělání dosahuje stále více žen, v akademickém prostředí mají nadále dominantní pozici muži. Národní kontaktní centrum – Gender a věda (NKC) se snaží na tuto situaci upozorňovat a prosazuje opatření k odstranění diskriminace a genderové nerovnosti ve vědě. O tom, proč se ženy stále jen těžko dostávají na vedoucí pozice a jaké strukturální i subjektivní problémy jim v tom brání, jsme vedli rozhovor s Kateřinou Cidlinskou, koordinátorkou mentoringového programu pro začínající vědkyně a vědce v NKC a doktorandkou v oboru sociologie na FSV UK.

Začnu od sebe: je mi téměř třicet, mám doktorát i zkušenosti ze zahraničí, ale když se účastním konference v oboru, bojím se zvednout ruku a zadat otázku. Mám pocit, že tam vlastně nemám co dělat, že jsem se ve své pozici ocitla omylem, že nemám dostatečné znalosti a vše jenom předstírám. Proč?

S tímto fenoménem, nazývaným „syndrom podvodnice/podvodníka“, se ve vědě setkáváme často. Jedná se o výsledek genderových stereotypů, které od mala vstřebáváme. Týká se především žen. Nehledě na to, jestli jde o doktorandky nebo už zkušené vědkyně, všechny o sobě pochybují mnohem větší měrou než muži, resp. jsou k sobě přísnější a kritičtější. Samy si zvyšují laťku. Mají pocit, že aby něčeho dosáhly, musí pro to pracovat na 150 procent. To je navíc mnohdy pravda, protože když se podíváte na výzkumy, v nichž byly poslány do výběrového řízení na výzkumnou pozici totožné fiktivní životopisy, jednou podepsané ženským a podruhé mužským jménem, mužské životopisy byly hodnoceny lépe – hodnotitelé i hodnotitelky shledávali fiktivního uchazeče jako kompetentnějšího. Spíše mu pak chtěli nabídnout poptávanou pozici a ještě mu navrhovali vyšší plat než fiktivní ženské kandidátce.

Když jsem se ptala mužských kolegů, jestli také zažívají podobné pocity neadekvátnosti, tak mi jeden řekl, že samozřejmě ano, ale snaží se je maskovat sebejistým a dravým vystupováním. Existují genderově odlišné strategie, jak se vypořádávat s pocitem vlastní nekompetence?

Určitě a má to různé dopady. Když se muž rozhodne, že v sobě zadusí stres a půjde do toho naplno, tak za to bude spíše odměňován, bude vnímám jako zdravě ambiciózní. Zatímco ženy za takové chování bývají spíše sankcionovány. Souvisí to s tím, jaké rysy a vlastnosti od mužů a od žen očekáváme a vyžadujeme. Zatímco sebevědomě vystupující muž bude za fajn chlapáka, stejně vystupující žena bude považována za agresivní, tedy nepříjemnou kariéristku. Vůdčí schopnosti u mužů jsou hodnoceny kladně, zatímco u žen se řekne, že jsou semetriky. Mnohé ženy si toho jsou vědomy a snaží se proto své ambice nedávat příliš najevo. To však může vést i k tomu, že je okolí vnímá jako méně výrazné a méně schopné, případně nadřízeného ani nenapadne, že by o nějakou vyšší pozici stály.
V NKC se snažíme v tomto směru o osvětu, aby si vedoucí pracovníci na institucích uvědomovali, že takovéto stereotypy existují, věděli, jak fungují, a mohli se s nimi vypořádat tak, aby nikoho nevědomě nediskriminovali. Je to koneckonců v jejich zájmu mít v instituci schopné výzkumníky a výzkumnice. Proto je důležité umět rozlišovat mezi sebejistotou a kompetentností druhých.

V jakých typech povolání se s touto dynamikou kromě vědy setkáváme?

Týká se to především intelektuálně náročných zaměstnání, ke kterým potřebujete vzdělání i různé zkušenosti a praxi. Předpokládá se, že musíte mít něco navíc – kreativitu, vizi. To je určitě pravda. Problém je, že s ženami si tuto kreativitu a vize nespojujeme. Od mala všichni slýcháme, že holčičky se něco jen našprtají, bez toho, aniž by to pochopily. Není se pak čemu divit, že i ženy samy mohou mít pocit, že se něco vlastně jen nabiflovaly, ale že nemají ve skutečnosti potřebné kvality, jakkoli to nemusí mít nic společného s realitou.

Čítajte viac